Peníze od Hitlera

Peníze od Hitlera

Možná Vás zaujme jedna z následujících akcí, tato akce již proběhla.

Akce stejného žánru najdete v kategorii Činohra. A nebo Vás třeba zaujme jedna z těchto dvou akcí.

Vánoční koleda

Studio DVA divadlo, Praha 1

10.12.201627.12.2016

Můj baječný rozvod

Komorní Fidlovačka, Praha 4

10.12.201627.01.2017

Hra o tom, jak se na nás podepisují dějiny. Premiéra 9. ledna 2010 ve Velkém sále Švandova divadla.
Pořadatel si vyhrazuje právo kdykoli změnit ceny v síti TICKETPRO, a to bez udání důvodu. U rezervací platí cena platná v momentě úhrady.

Ceny zahrnují konečnou cenu vstupenek včetně poplatků, avšak nezahrnují případné bankovní, transakční či poštovní poplatky nutné k doručení vstupenek.

Při nákupu vstupenky v minimální hodnotě 100 Kč můžete zakoupit i zvýhodněnou poukázku Českých drah. Jeďte na svou akci vlakem. Platí po celé ČR. Více informací zde: Poukázka na přepravu ČD.

 

Za platnost a pravost vstupenek zakoupených mimo síť Ticketpro neručíme.

Seznam prodejních míst

Detaily akce

Radka Denemarková, Michal Lang

PENÍZE OD HITLERA

Hra o tom, jak se na nás podepisují dějiny.

V groteskně hořkém příběhu se setkáváme s Gitou Lauschmannovou, silnou hrdinkou s tajemnou minulostí, která se vrací do rodné vsi jménem Puklice, odkud ji kdysi odvezli do koncentračního tábora. Do Puklic se ale vrátila už jednou, před šedesáti lety – a v rodném domě ji čekalo nemilé překvapení. Teď je Gita znovu „doma“ a chce konečně dosáhnout spravedlnosti. Jenže v Puklicích jakoby se zastavil čas a o minulosti nechce nikdo slyšet, natožpak napravovat její křivdy. Gitin tragický příběh navíc místní rodáci znají z jiné perspektivy – z vyprávění svých otců a dědů. Existuje vůbec jedna historie a jedna spravedlnost anebo záleží jen na úhlu pohledu? A jde změnit myšlení lidí nebo do nekonečna opakujeme činy svých předků?

HISTORICKÉ POZADÍ
Po druhé světové válce bylo z Československa odsunuto dva a půl milionu Němců. Čtvrt milionu jich tu zůstalo. Jejich práva se rovnala nule. Měli menší potravinový příděl, děti nesměly do škol, dospělí museli pracovat tam, kde jim to určil stát. Dvacet procent platu se jim strhávalo za to, že mají národnost státu, který prohrál válku. V roce 1947 se vláda rozhodla, že pozůstalé Němce rozstrká po celé republice. „Ani jeden Němec nesmí zůstat v pohraničí“, volal dobový tisk. Po vzniku NDR museli komunisté začít řešit, jak rozlišit „dobré“ východoněmecké Němce od západoněmeckých revanšistů“- Klement Gottwald tehdy přišel s heslem „Není Němec jako Němec“. Pro české Němce to znamenalo mírnou úlevu.
V Česku jsou sudetští Němci často prezentováni jako kolektivní služebníci Hitlera, kteří nacismus a připojení k říši vítali slavobránami. Přitom ve druhé polovině 30.let necelá třetina odmítla dát hlas nacionalismu, což je obdivuhodné vzhledem k řádění ordnerů v Sudetech a celkové atmosféře teroru, které česká policie nebyla schopna účinně zabránit. Pro připomenutí: komunisty v Československu volilo i v podstatě bezzubých „pupendových“ časech na 99% populace. Jen v Ústí nad Labem slíbilo v roce 1937 na pět tisíc sudetoněmeckých sociálních demokratů: ”Svoboda má pro nás vyšší hodnotu nežli naše životy. Slibujeme věrnost naší republice, věrnost našim prezidentům Masarykovi a Benešovi, které milujeme a ctíme.” Pro připomenutí: odvahu podepsat Chartu 77, která vystupovala proti jinému teroru, našlo během dvanácti let čtyřikrát méně Čechů.
Desetitisíce sudetských Němců byly připraveny bránit zem.  Přišla ale kapitulace a řada z nich byla zatčena a poslána do koncentračních táborů.  V prvních týdnech po Mnichovu bylo gestapem zatčeno na dvacet tisíc sudetských Němců. V Sudetech působilo na 185 odbojových skupin. Po válce ale platila kolektivní vina. “Menšin neznáme a tím méně nějakých výhod pro ně. V Čechách budou pro příště jen české školy a česká modlitba v českých kostelích,” psala Mladá fronta. Komunisté slavili úspěch: “Zůstane historickou zásluhou komunistické strany,” radoval se v červnu roku 1947 Klement Gottwald, ”že pod jejím vedením, jejíma rukama byl český a slovenský ráz našeho státu upevněn a zajištěn.”

Část politické elity v této černobílé práci pokračuje dodnes.

O AUTORECH

Radka Denemarková (*
1968)
Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (germanistika - bohemistika), působila jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, též jako lektorka a dramaturgyně v pražském Divadle Na zábradlí. Kromě románu Peníze od Hitlera (Host, 2006, v mezinárodní koprodukci se připravuje zfilmování, vydání německé, anglické, polské, slovinské, maďarské, bulharské ad.) je mimo jiné autorkou rozsáhlého faktografického románu Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (Host, 2008). Román peníze od Hitlera získal v  roce 2007 cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu roku.

Rozhovor s Radkou Denemarkovou

Řekněte mi něco víc ke vzniku knihy – je inspirována nějakým konkrétním příběhem? Žila Gita Lauschmannová?

Literární postavy jsou vždy fiktivní  a  všechny mají  zároveň reálný  základ, protože vždycky zapracujete  svou lidskou zkušenost, tomu  se vyhnout  nemůžete.  V mých knihách se realita a fikce prolínají jakýmsi až magickým způsobem. Důležité je zachytit  esenci doby.Když vyšly Peníze od Hitlera poprvé, obrátilo se na nakladatelství množství lidí, že jsem popsala příběh jejich babičky či tety. A přitom to byla čistá fikce a nepokrytá stylizace uměle stvořeného literárního světa. Dokonce jsem dostala dopis od jednoho právníka, který se chtěl sejít, protože byl přesvědčen, že moje kniha vznikla na základě vyprávění jeho matky. Prosil mne, abych mu o ní řekla víc, protože sám s maminkou za jejího života nestihl probrat spoustu věcí. Musela jsem ho zklamat. A takových případů bylo víc.
Titul  jsem volila  podle jedné  z kapitol.  Nic z  minulosti se  neztrácí,  nic  není  zapomenuto.  Román  Peníze  od  Hitlera  je  příběhem  paměti.  Hlavní  hrdinka  Gita  se  vrací k dějům svého  života v  průběhu dvacátého století,  couvá se zavázanýma  očima.  A když je  otevře, zjistí, že příběhy  se popírají: jeden vnímaný  dítětem, druhý  zasazený do historického kontextu.  Pro dítě jsou  maminka s  tatínkem božstvem, Gita  prožila idylické a  láskyplné  dětství. Co s tím vším však počít, když zpětně zjistíme, že rodič  se zapletl s režimem...  Vymažeme   svou  paměť,  své  životy  vyretušujeme? V jednadvacátém  století dostane Gita Lauschmannová  finanční   odškodnění   z   německé   strany   za  léta  strávená  v koncentračním táboře. Pro ni to  však stále jsou a budou peníze  od   Hitlera.   Děj   připomíná   jakési   groteskní   panoptikum  středoevropského prostoru, jde Čechům  proti srsti, rozhodla jsem se vložit prsty do rány. Román otevírá  témata, která se u nás zametají  pod koberec. Gita se v roce 1945  vrací  z  koncentračního  tábora,  aby  zjistila,  že se nemá kam  vrátit. Rodinný majetek byl podle  zvrácené  logiky  doby  zabrán,  protože  se  u nich doma mluvilo  německy. Po šedesáti letech se Gita rozhodne do rodné vsi Puklice  vrátit znovu, dosáhnout smíření. Čeká ji mrazivé překvapení. Gita  vzpomíná na  všechny peripetie svého života,  kupí se osudy lidí,  s niž se  setkala nebo jí  bude dáno se  setkat, děj je  spletitý  a napínavý, nechci  ho prozrazovat, nechybí  detektivní zápletka a druhá polovina příběhu je vystavěna na půdorysu antického dramatu, silné hrdinky a „vesnického“ chóru. Je to ale také modelový příběh života ženy v mužském světě. Ocitá  se  v situacích,  kterým nerozumí.  Ona netušila,  že je Židovka (rodina byla asimilovaná),  stejně tak  nechápe, proč ji  v roce 1945  bývalí sousedé umanutě  předhazují, že je Němka. Totéž se opakuje v jednadvacátém století. Gita je vyjevené ptáče, které neví, kudy  letět. Rozhodně není černobílou obětí, i ona umí být krutá ke své  rodině, i  ona přitahuje svou povahou  situace, ze kterých mrazí.  Ale je to  žena, která přes veškerou temnotu,  která jí byla dána  prožít, si nikdy  nenechala život zošklivit úplně. V  tom je její  síla.   
Kdysi jsem  četla knihu o Pol-Potovi, který nechal v Kambodži vyvraždit všechny intelektuály (a za intelektuála byl pro zjednodušení považován každý, kdo nosil brýle) a v Respektu  článek o obci  Puklice,  kde židovské  majitelce odmítli  vrátit majetek.  To mě  zaujalo: proč ta  žena otálela a žádala o majetek  až nyní a proč jsme jí ho nevrátili. Souznělo mi  to s příběhem Gity Lauschmannové, který jsem chystala,  o tom,  že  člověk  neustále  musí  značkovat  slabší,  ponižovat  outsidery,  trestat  jinakost,  vyvyšovat  se,  drát  a šlapat po  ostatních. Každý chce hrát  divadlo jednoho herce, přitom hrajeme  v souboru  a  každá,  i  ta  sebemenší  „role“,  má  být  odehrána  svědomitě, protože  alternace za naše  životy neexistují. Soucit,  ten  nám  chybí.  A  empatie.  Pracovní  název textu, v němž jsem si chtěla propátrat středoevropský prostor, kde mi bylo dáno se narodit a kde žiju, byl Puklice,  protož mě zajímají pukliny v životech, pukliny mezi tehdy a nyní,  mezi dřívějším  a nynějším, mezi já  někdejším a dnešním, pukliny  v čase, který plyne tam a zpátky, jen my si ho parcelujeme. Takto  vznikal román, který se nakonec jmenuje Peníze od Hitlera.
Co říkáte na dramatizaci Michala Langa? Konzultoval ji s Vámi autor nebo jste mu nechala volnou ruku?
Nechala jsem mu naprosto volnou ruku. Jeviště má své zákonitosti. A  přepis literárního textu původně pro jeviště neurčeného je také druh překladu a i tady číhají překladatelské oříšky. Michal Lang  se mnou svou interpretaci konzultoval. Má na svou interpretaci právo, kniha má samozřejmě výhodu, že v textu je zakutáno interpretací nekonečně (což dokládají lektorské posudky zahraničních vydání Peněz od Hitlera). Zůstala zachována myšlenka, že tragikomedie, to je stav dneška, a z ptačí perspektivy je komedií  úplně všechno. Taky jako čtenářka dávám přednost fikci, a to ještě takové, kde se hodně pracuje s jazykem. To mně baví  na psaní, zkoušet co čeština umí, hnětu ji jako sochař hlínu.  Musí to být současně jazyk můj, aby se nevzpíral, ale také specifický jazyk konkrétního příběhu, jazyk tématu, který dokáže i pro mne mnoho věcí objevovat. Proto je třeba rozdíl mezi Penězi od Hitlera a knihou Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla. Peníze jsem začala psát v podstatě střízlivým věcným stylem, filozofujícím, což je daleko snazší, než myšlenky zakutat do čtivého příběhu. Pak jsem si řekla, že hrdinka je vyšinutá, je tam matka, u níž nevíme, jestli je pomatená nebo ne, tak jsem jazyk podřídila,  aby vyprávěné působilo emocionálně, sugestivně.  Aby čtenáře zasáhla přímo a hraničně. Byl to experiment, který nemusel vyjít, ale vyšel. A je zajímavé, že když jsem chtěla, aby působila kniha sugestivně až na samou hranu snesitelnosti, musela jsem ji psát s chladnou hlavou, slova promyšleně skládat jako chirurg,  pinzetou…
Je zvláštní, že po tak silném příběhu ještě nikdo nesáhl, jak z divadelníků tak filmařů...
Sáhl. Filmová verze se připravuje, v koprodukci několika zemí, což mě těší, že i tato „kapitola“ Gitina života bude skutečně kapitolou středoevropskou.
Co byste popřála tvůrcům inscenace? Jaká úskalí na ně mohou čekat?
Je to jako s knihou, neméně důležité než knihu napsat, je také najít toho, kdo ji porozumí. Umět číst je rovněž umění, k němuž je nezbytná citlivost k mnoha vrstvám, empatie a vzdělanost. Já jsem si na onom tématu vyzkoušela určitý způsob psaní a myslím, že se mi to povedlo ve smyslu otevření určitých možností, kam a s jakými větami postavy následovat… Psaní je laboratoř. Pro mě je důležitá cesta, ne cíl. A je to i modelový příběh ženy v mužském světě. Největší práci mi dalo udržet hranu, aby čtenář nevěděl, proč se hrdinka chová sama  agresivně ke své rodině: zda je to  v důsledku toho, co prožila nebo zda jde o její genetickou výbavu. A důležité je nezapomínat, že příběh je groteskní, nečernobílý, vše řečené je vzápětí zpochybněné. Zároveň „mezi řádky“ připomínám fakt, který mě fascinuje: po staletí tu vedle sebe žili Češi a Němci (ať už bylo spolužití jakkoliv kontroverzní). A stačilo pouhé desetiletí (1938-48), kdy zmizeli (byli zavražděni v koncentračních táborech, emigrovali nebo byli odsunuti), a jako by tu nikdy nic takového nebylo, ve škole se o tom mlčelo. Pozoruji postavu Gity Lauschmannové mezi dvěma body, mezi zrozením a smrtí, body, které se týkají každého z nás. A víc mě zajímá, jak se kdo popere s tím, co na něho navalí osud, než jak si kdo poradí s úkoly,  které si vymyslí sám. Protože v životě každého z nás nastává chvíle, kdy je zpochybněno vše, dosavadní život, rodina, manželé, manželky, milenky, milenci… a ta pochybnost se rozrůstá. To je věčné téma.
A na závěr - nemáte pocit, že momentálně je téma Peněz od Hitlera opět velmi aktuální?
Zdá se, bohužel, že bude vždy aktuální. Lidé se  nemění. Zamindrákovaní si  vždy najdou obětní  beránky,  které ocejchují.  Mě zajímají konkrétní  lidské osudy. Na  něž se  napojují historická  pozadí a politické okolnosti,  ať už se jich  jedinci aktivně účastní  nebo jsou jimi vláčeni. A  unavuje mě na  současné  literatuře klišé  nejrozšířenější: podbízivost konzumu,  načasované flirtování  se čtenářem, nevázanost  popsaného papíru,  který nemá  být čten, ale  zhltnut. Kniha jako  zboží. Pro mě  je  psaní  niterná, bytostná  záležitost. Knihy,  které jsou napsány,  protože  musejí být  napsány. Někdy  dokonce proti  mé vůli…  Tabu  dnes  neexistují  v  oblasti sexu,  násilí,  smrti, náboženství...  A přitom  je současná  literatura  slepá  ke kostlivcům,  které má  český národ  nacpané ve  skříni;  kdybychom  tu vyřezávanou  almaru  otevřeli,  tak nás  to všechny  zavalí. Čechy jsou od hlavy po paty nemocné a co je horší, nechtějí se léčit. Je mi  líto, že  se Čechy zapouzdřily, proudění  různých  kultur  umlklo.  Lépe  řečeno bylo  umlčeno. Nepojmenované hnije pod kobercem, kam všechna svinstva zametáme.
 A zaměříme-li se na pomíjející dnešek, tak za pomoci podivných absolventů právnických fakult, kteří by samozřejmě žádné „Gitě“ domov nevrátili, za zpěvu slavíků, kteří od takového dění odvádějí pozornost a jsou za to po letech vyznamenáni (ale Konfucius má pravdu: když je nepřítel v zemi,  urozený kariéru nedělá). Jak se například nyní ukazuje ve frašce kolem Lisabonské smlouvy, nepotřebujeme „Mnichov“,  stačíme se vyřadit, odstavit a znemožnit sami. Kostru po kostře si beru,  prosvětluju si  je přes lidské  osudy. Zpětně nelze trestat, ale je nutné pojmenovat. Ne, já chci  aby  moje  knihy  byly  zaseklou  kostí  v  krku, ne moučníkem po  večeři.


Michal Lang (*1964)

Autor divadelní adaptace. Režisér a dramatik , ale také muzikant a  autor scénické hudby. Absolvent DAMU s angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, Činoherním klubu a Divadelním sdružení CD 94. V současné době je kmenovým režisérem Švandova divadla. Jeho první autorskou hrou bylo v roce 1999 „komorní šílenství“ Hadí klubko, na repertoáru Švandova divadla jsou v současné době jeho Dávníkové, napínavý příběh s prvky fantasy.

Rozhovor s Michalem Langem

Jak jste se dostal k románu Radky Denemarkové a čím Vás oslovil?

S nápadem přišla Renata Venclová, která byla v ŠD dříve dramaturgem.  Chtěl jsem psát něco svého na příbuzné téma. Taky proto, že máme těch dvacet let po. Renata mě drsně přesvědčila, že Peníze jsou to pravé a vůbec toho nelituji.
Po přečtení románu a následným studiem různých pramenů mi došlo, jak je moje vnímání naší minulosti a historie zkreslené. A nejsem v tom zřejmě sám. Jsme vychovávání v určitém klamu. Některé věci jsem se dozvěděl až teď. Někdy to bylo až šokující. Některé věci jsou v české společnosti stále tabu.

V čem (a proč) se Vaše dramatizace liší od románu?
Román  je nabitý emocemi. Je to jiný formát než divadelní hra. Musel jsem zhustit některé motivy. Vymyslet paralelní příběh, který má v románu kořeny. Radka D. mi dala zcela volnou ruku, což je od ní nejenom velmi odvážné ale především velice velkorysé. 
Co je podle Vás hlavním tématem hry?
Tématem hry je: není budoucnost pro ty, kdo nepoznají svoji minulost.
Proč jste si do hlavní role vybral právě Marii Málkovou a jak se Vám s ní zkouší?
Dramaturgyně Renata Venclová  spojovala tento svůj dramaturgický nápad od začátku s Marií Málkovou, protože v ní viděla ideální představitelku. Po přečtení románu jsem s ní souhlasil. Byla to vlastně velká výhoda, mít ještě před započetím dramatizace vytipovanou hlavní představitelku, kterou navíc projekt zajímá. S paní Málkovou se zkouší výborně. 
Narazil jste při zkoušení na něco, co Vás překvapilo, co jste nečekal, když jste pracoval na dramatizaci?
Psaní mě zcela pohltilo. Prožíval jsem to tak, až jsem si přivodil dočasnou arytmii. Hlavně jsem byl zvědavý, jestli to bude v některých důležitých detailech fungovat tak, jak jsem si představoval, když jsem to psal. Mám na mysli různé dějové zvraty, vypjaté momenty. Teď jsem šťastný, že to funguje, ale potvrdí to až divák.
Nemáte taky pocit, že momentálně je téma Peněz od Hitlera opět velmi aktuální?
V současné době se čím dál více začíná mluvit o tom, co se tady dělo bezprostředně po válce. Tam někde, a určitě ještě hlouběji v minulosti, jsou také ukryty kořeny obtíží této postkomunistické společnosti. Ano, jsem přesvědčen, že toto téma je velmi aktuální. Dokladem toho také je četnost překladů do cizích jazyků románu Peníze od Hitlera Radky Denemarkové.


Coby Gita Lauschmannová se představí hostující herečka Marie Málková, nositelka hned tří Cen Alfreda Radoka z let 2001–2003.
Podle Radky Denemarkové je“ Marie Málková naprosto ideální. Paní herečka, navíc moje „srdcová sedma“, její jméno je spjaté s Divadlem Na zábradlí, jeho výrazným obdobím šedesátých i devadesátých letech. Marie Málková je obdivuhodná herečka, na jevišti se jejím příchodem rozsvítí aura reality jevištního příběhu, síla osobnosti mohutní, nemohla bych si přát lepší, ani jako autorka ani jako divačka. Gita je Marie Málková. Marie Málková je Gita.“
V rodném Vysokém Mýtě vystudovala gymnázium, poté absolvovala studium herectví na DAMU a nastoupila do Divadla Na zábradlí (působila zde v letech 1962-1968). Na této scéně vynikla ve hrách Václava Havla (Vyrozumění, Zahradní slavnost), uplatnila se i v kusech jiných autorů (Král Ubu, Proces). Po roce 1968 kvůli svým politickým postojům opustila stálé angažmá a zůstala na volné noze. Pohostinsky ale našla uplatnění na řadě scén, například v Národním divadle (Matka kuráž, Krvavý soud) nebo v Městských divadlech pražských, hrála také v mimopražských divadlech (Činoherní studio v Ústí nad Labem, Divadlo Vítězného února v Hradci Králové). Až v roce 1983 znovu přijala stálé angažmá, tentokrát v Divadle S. K. Neumanna (Král Oidipus, Hamlet), kde setrvala devět let. V letech 1992-1995 pak znovu hrála v Divadle Na zábradlí. Paradoxně teprve v posledních letech Marie Málková zazářila hned na několika jevištích, znovu hostovala v Divadle Na zábradlí, dále například v Divadle v Dlouhé. Tři roky po sobě získala prestižní Cenu Alfréda Radoka za hlavní ženský herecký výkon (Terasa, 2001; Běsi, 2002; Náměstí hrdinů, 2003). Doménou Marie Málkové je především divadlo, navíc její veřejně proklamované postoje po roce 1968 jí znemožnily výrazněji se uplatnit v masových médiích, což také do značné míry vysvětluje její poměrně nečetnou filmografii, která za její hereckou kariéru trvající od počátku 60. let čítá jen něco kolem třiceti vystoupení před filmovou či televizní kamerou. V poslední době se Marie Málková věnuje také pedagogické činnosti, od roku 1996 vyučovala na Vyšší odborné škole herecké, v roce 2005 byla jmenována docentkou na DAMU.Manželem Marie Málkové byl legendární divadelní režisér Jan Grossman (1925-1993).

Obsazení

Inscenace má poměrně velké obsazení – celkem 19 herců, z toho 11 členů stálého hereckého souboru a 8 hostů. Poprvé se diváci setkají s novými posilami našeho hereckého souboru, s Miroslavem Hruškou a Davidem Punčochářem.

Mezi hosty je jistě zajímavé připomenout tři herecké matadory – Věru Kubánkovou (Vlasta), Karla Hlušičku a Ladislava Trojana (alternují se v roli Holiče Kleina). Věra Kubánková a Karel Hlušička jsou oba ročník 1924, na jevišti stojí už víc jak šedesát let. Věra Kubánková začínala po absolutoriu brněnské konzervatoře v jihlavském divadle, její nejslavnější éra je ale spjatá s Krejčovým Divadlem za Branou (hrála např ve slavných Třech sestrách), později hrála i v Realistickém divadle. Ve Švandově divadle hostuje už podruhé (poprvé se představila coby babička v Její pastorkyni). Karel Hlušička, její spolužák z konzervatoře, začínal coby herec i režisér v Českých Budějovicích, většinu herecké kariéry ale prožil na prknech Divadla S.K.Neumanna v Libni. Hrál i v mnoha filmech, připomeňme třeba Kachyňův film Už zase skáču přes kaluže. S Karlem Hlušičkou se alternuje Ladislav Trojan, otec herce Ivana Trojana. Ladislav Trojan se narodil v roce 1932, po absolvování DAMU v roce 1958 (na jevišti tedy stojí přes padesát let)nastoupil do Realistického divadla, léta pak hrál v Městských divadlech pražských.

Coby Gita Lauschmannová se představí hostující herečka Marie Málková, nositelka hned tří Cen Alfreda Radoka z let 2001–2003.
Podle Radky Denemarkové je“ Marie Málková naprosto ideální. Paní herečka, navíc moje „srdcová sedma“, její jméno je spjaté s Divadlem Na zábradlí, jeho výrazným obdobím šedesátých i devadesátých letech. Marie Málková je obdivuhodná herečka, na jevišti se jejím příchodem rozsvítí aura reality jevištního příběhu, síla osobnosti mohutní, nemohla bych si přát lepší, ani jako autorka ani jako divačka. Gita je Marie Málková. Marie Málková je Gita.“
V rodném Vysokém Mýtě vystudovala gymnázium, poté absolvovala studium herectví na DAMU a nastoupila do Divadla Na zábradlí (působila zde v letech 1962-1968). Na této scéně vynikla ve hrách Václava Havla (Vyrozumění, Zahradní slavnost), uplatnila se i v kusech jiných autorů (Král Ubu, Proces). Po roce 1968 kvůli svým politickým postojům opustila stálé angažmá a zůstala na volné noze. Pohostinsky ale našla uplatnění na řadě scén, například v Národním divadle (Matka kuráž, Krvavý soud) nebo v Městských divadlech pražských, hrála také v mimopražských divadlech (Činoherní studio v Ústí nad Labem, Divadlo Vítězného února v Hradci Králové). Až v roce 1983 znovu přijala stálé angažmá, tentokrát v Divadle S. K. Neumanna (Král Oidipus, Hamlet), kde setrvala devět let. V letech 1992-1995 pak znovu hrála v Divadle Na zábradlí. Paradoxně teprve v posledních letech Marie Málková zazářila hned na několika jevištích, znovu hostovala v Divadle Na zábradlí, dále například v Divadle v Dlouhé. Tři roky po sobě získala prestižní Cenu Alfréda Radoka za hlavní ženský herecký výkon (Terasa, 2001; Běsi, 2002; Náměstí hrdinů, 2003). Doménou Marie Málkové je především divadlo, navíc její veřejně proklamované postoje po roce 1968 jí znemožnily výrazněji se uplatnit v masových médiích, což také do značné míry vysvětluje její poměrně nečetnou filmografii, která za její hereckou kariéru trvající od počátku 60. let čítá jen něco kolem třiceti vystoupení před filmovou či televizní kamerou. V poslední době se Marie Málková věnuje také pedagogické činnosti, od roku 1996 vyučovala na Vyšší odborné škole herecké, v roce 2005 byla jmenována docentkou na DAMU.Manželem Marie Málkové byl legendární divadelní režisér Jan Grossman (1925-1993).

 

Rozhovor s Marií Málkovou

Co Vás přesvědčilo, abyste přijala nabídku Michala Langa k účinkování v Penězích od Hitlera?
O knize Radky Denemarkové se mnou mluvila dramaturgyně Renata Venclová, myslím, že ona ji navrhla Michalovi Langovi k dramatizaci. Peníze od Hitlera přinášejí velký dramatický osud nabitý událostmi, s překvapujícím řešením. Práci režiséra Langa ve Švandově divadle znám, zajímá mě. Oceňuji odvahu, s jakou převedl rozsáhlý, formálně velice komplikovaný příběh do jevištní podoby. Role Gity je svým širokým záběrem nevšední herecký úkol. Kdo by odolal?

Jak vidíte postavu Gity Lauschmannové?
Ve hře Fráni Šrámka Léto se ptá farář Hora svého synovce – řekni, co si myslíš, co cítíš – a Jan Skalník s houslemi v ruce odpoví „Já bych to raději zahrál.“ Postava Gity je autorkou i dramatizátorem viděna, popsána, charakterizována tak bohatě, nejednoznačně a zároveň přesně, že stačí jen ji zahrát – od šťastného dětství přes kruté mládí až do nevyrovnaného stáří. Jsem zvědavá, jak ji uvidí, co jí budou říkat diváci.

Jak se Vám ve Švandově divadle zkouší?
Těší mě převtělovat se do různých věkových období Gitina života, baví mě jejich rychlá střídání, že se předbíhají a zase vracejí. Spoléhám na vedení a inspiraci od režiséra, na spolupráci a provokaci od partnerů. Jsem ráda, že zde při práci potkávám dávné známé a nové neznámé, dokonce – a to mě obzvlášť těší – i svou bývalou studentku z DAMU Evu Leimbergerovou. Zkouší se mi dobře, ale máme před sebou ještě několik týdnů, těžké chvíle jistě přijdou.

 

Ptala se Lucie Kolouchová, dramaturgyně inscenace Peníze od Hitlera

---------------------------------------------------------------------------------------------

Radka Denemarková, Michal Lang

PENÍZE OD HITLERA

 

Hrají: Marie Málková j. h., Šárka Vaculíková j. h., Jan Hofman j. h., Viktor Limr, Kristýna Frejová, Lenka Ouhrabková j. h., Ondřej Volejník j. h., Stanislav Šárský, Eva Leimbergerová, Věra Kubánková j. h., David Punčochář, Miroslav Hruška, Apolena Veldová, Pavel Juřica, Robert Jašków, Luboš P. Veselý, Karel Hlušička j. h. / Ladislav Trojan j. h., Milan Kačmarčík a Jiří Weiner j. h.

Režie: Michal Lang, scéna: Jaroslav Milfajt, kostýmy: Tomáš Kypta, hudba: Michal Lang, dramaturgie: Olga Šubrtová j. h. a Lucie Kolouchová.

 

Osoby a obsazení:

GITA LAUSCHMANNOVÁ                             Marie MÁLKOVÁ j.h.

ROZÁLKA L., její sestra                                 Šárka VACULÍKOVÁ j.h.

BRATR ADIN L, její bratr                             Jan HOFMAN j.h.

RUDOLF LAUSCHMANN, otec                    Viktor LIMR

ULRIKE LAUSCHMANNOVÁ, matka                      Kristýna. FREJOVÁ

BÁRA vnučka p. Lauschmannové                            Lenka OUHRABKOVÁ j.h.

LÁDÍNEK STOLAŘ  otec                              Ondřej VOLEJNÍK j.h.

LADISLAV STOLAŘ syn                               Stanislav ŠÁRSKÝ

VLASTA NĚMCOVÁ sestra L. Stolaře                       Eva LEIMBERGEROVÁ

VLASTA NĚMCOVÁ osmdesátiletá.                         Věra KUBÁNKOVÁ j.h.

JOSEF NĚMEC  její manžel                         David PUNČOCHÁŘ

DENIS NĚMEC syn                                                  Miroslav HRUŠKA

NATAŠA NĚMCOVÁ dcera, sestra Denise                Apolena VELDOVÁ

POLEDŇÁK   DĚDA                                                 Pavel JUŘICA 

POLEDŇÁK VNUK                                                   Robert JAŠKÓW

KLEIN  HOLIČ                                                         Luboš VESELÝ    

KLEIN HOLIČ STAŘEC                                             Ladislav TROJAN j.h. nebo KAREL HLUŠIČKA j.h.            

PRÁVNÍK                                                                 Milan KAČMARČIK

POŠŤÁK                                                                 Jiří WEINER j.h.         

 

 

NATAŠA:   Byla tady nějaká ženská a mermomocí chtěla dovnitř a ptala se na naši stodolu a jablečnej sad? A že prej jí to patřilo! Gita Lauschmannová! Říká ti to něco?!

VLASTA:  (zakoktá se) Tak vo vona se v vrátila.

(CITACE ZE HRY)

Fotky a videa

Facebook