Casanova v lázních

Casanova v lázních

Možná Vás zaujme jedna z následujících akcí, tato akce již proběhla.

Akce stejného žánru najdete v kategorii Činohra. A nebo Vás třeba zaujme jedna z těchto dvou akcí.

Dvanáct rozhněvaných mužů

7.12.2016 ZRUŠENO

Divadlo Radka Brzobohatého, Praha 1

07.12.2016

Generálka

Divadlo na Jezerce, Praha 4

07.12.201621.01.2017

Schnitzlerovu dobovou komedii Casanova v lázních uvádí Švandovo divadlo v pražské premiéře.

premiéra 11. září 2009 ve Velkém sále Švandova divadla

90 min bez přestávky

anglické titulky

 

Pořadatel si vyhrazuje právo kdykoli změnit ceny v síti TICKETPRO, a to bez udání důvodu. U rezervací platí cena platná v momentě úhrady.

Ceny zahrnují konečnou cenu vstupenek včetně poplatků, avšak nezahrnují případné bankovní, transakční či poštovní poplatky nutné k doručení vstupenek.

Při nákupu vstupenky v minimální hodnotě 100 Kč můžete zakoupit i zvýhodněnou poukázku Českých drah. Jeďte na svou akci vlakem. Platí po celé ČR. Více informací zde: Poukázka na přepravu ČD.

 

Za platnost a pravost vstupenek zakoupených mimo síť Ticketpro neručíme.

Seznam prodejních míst

Detaily akce

CASANOVA V LÁZNÍCH

Arthur Schnizler

 

premiéra 11. září 2009 ve Velkém sále Švandova divadla

 „Casanova: Věrnost je v návratu, ať už odkudkoliv.

Andrea: Vy že jste filozof? Jste demagog.

Casanova: Proto se taky v životě málokdy spletu.“

(CITÁT ZE HRY)

         Kdo ví o ženách víc než Casanova, který jich podle svých Pamětí svedl desítky? I ten nejzkušenější svůdce si však může jedné horké letní noci splést otevřené okno - a o tom, co se stane pak, je komedie Arthura Schnitzlera Casanova v lázních. Náhodné setkání mladého zamilovaného páru Aniny a Andrey s proslulým dobrodruhem podrobí jejich vztah těžké zkoušce. O tom, jak to taky mezi mužem a ženou chodí, se za jednu noc dozvědí víc, než možná na začátku chtěli.

Rychlá, překotná, zdánlivě lehkonohá hříčka o ztracené cti, nevěře, kterou nelze vzít zpátky, pošramocených ideálech a tasených kordech.

Jsou potmě všechny ženy stejné a bolí náhodná nevěra méně než ta plánovaná? 

 

            Rakouský dramatik Arthur Schnitzler (1862-1931) si zápletku nevybíral mezi Casanovovými milostnými triumfy - aby mohl zkoumat lidské city, posloužil mu lépe jeho omyl. Na italského dobrodruha a libertina 18. století se dívá skeptickýma očima vídeňského lékaře z konce habsburského věku. Pod parukami, pudrem a společenskou konverzací jsou lidé z masa a kostí a Schnitzler ví, jak je donutit, aby se prozradili …

Schnitzlerovu dobovou komedii Casanova v lázních uvádí Švandovo divadlo v pražské premiéře.

Arthur Schnitzler

         Rakouský lékař, dramatik, prozaik a básník (15. 5. 1862 – 21. 10. 1931). Pro lékařské povolání se spontánně nerozhodl, přesto nakonec výrazně ovlivnilo charakter jeho literární tvorby. Vedle vlastních zážitků uplatňoval znalosti lidské psychologie a společenských souvislostí složité doby konce století. Patřil k tzv. „vídeňské moderně“, jejímiž představiteli byli vedle něj např. Hugo von Hofmannsthal, Peter Altenberg, Hermann Bahr nebo Richard Beer-Hofmann. Byl mistrem psychologického dramatu a psychologické povídky, jako první v německy psané literatuře použil techniku vnitřního monologu.  Napsal přes třicet divadelních her, z nichž nejznámější jsou: Anatol, Milkování (Liebelei), Rej (Der Riegen), Zelený papoušek (Der grüne Kakadu), Duše – krajina širá (Das weite Land), Profesor Bernhardi. Významné místo v německy psané literatuře zaujímá také jeho novely Poručík Gustík (Leutnant Gustl), Slečna Elsa (Fräulein Elsa), Snová novela (Traumnovelle), Útěk do temnoty (Flucht in die Finsternis). Psal i básně a eseje, v roce 1969 byla uveřejněna jeho biografická kniha Mládí ve Vídni (Eine jugend in Wien). Po celý život až do své smrti v roce 1931 si psal podrobný deník, který v letech 1981-1999 vydala Rakouská akademie věd.

SCHNITZLER A CASANOVA

         Už ve hrách Anatol, Rej nebo Milkování vystihl Schnitzler výborně vídeňské Casanovovy následovníky, kteří po vzoru nedostižného mistra vyznávali nezávaznou milostnou hru a absolutní nezávislost. Bez moralizování ukazoval na meze poživačného epikureismu na konci habsburského věku, který jistě připomínal společenskou atmosféru v Casanovově době v předvečer Velké francouzské revoluce.

Historickému Casanovovi věnoval Arthur Schnitzler dvě rozdílná díla – román Casanovův návrat do vlasti (Casanovas Heimfahrt, 1918) a veršovanou komedii Sestry aneb Casanova ve Spa (Die Schwestern oder Casanova in Spa, 1919), kterou Švandovo divadlo uvádí pod názvem Casanova v lázních.

Hned několik literárních historiků upozorňuje, že po první světové válce, která měla pro Rakousko tak ničivé následky, se Schnitzler utíkal do minulosti stále častěji.  Zájem o Casanovu tohle zevšeobecnění potvrzuje. Casanovovy slavné Paměti byly v němčině k dispozici už od roku 1828, od roku 1938 bylo dostupné také dvanáctisvazkové francouzské vydání. Memoáry italského dobrodruha plné milostných dobrodružství, duchaplných postřehů, společenských podrobností z předních evropských dvorů i obyčejných zájezdních hostinců byly pokládány za svého druhu encyklopedii 18. století. Četly se a pro okruh vídeňských modernistů byly nejspíš velmi inspirativní (jak dokládá také komedie Kristýnčin návrat (Cristinas Heimreise, 1907-1909) Schnitzlerova kolegy Hugo von Hoffmannstahla).

NEJPRVE NA STRÁNKY ROMÁNU, PAK NA JEVIŠTĚ

         V románu Casanovův návrat do vlasti využil Arthur Schnitzler možnosti pokračovat v Casanovových Pamětech po roce 1774, kde vypravěč skončil. Slavnému dobrodruhovi je už značně přes padesát, je unavený, vyčerpaný a ze všeho nejvíc touží vrátit se do rodných Benátek, odkud uprchl před 18 lety. Než dostane od benátské rady starších povolení k návratu, prožije svoje poslední milostné dobrodružství - na rozdíl od těch předchozích je však plné trpkosti z fyzické slabosti, stáří a blížící se smrti.  Román vyšel česky v roce 1926 v překladu Františka Vavřína. V roce 1992 se Casanovův návrat do vlasti dočkal filmového zpracování (podobně jako např. Snová novela nebo Rej). Na scénáři se podílel Jean-Claud Carrière, francouzský film Le retour de Casanova s Alainem Delonem v hlavní roli režíroval Edouard Niermans.

Rok po vydání románu, v roce 1919, posílá Schnitzler Casanovu na jeviště, ale tentokrát mu dopřeje mnohem víc sil a lesku, hvězda čtyřicetiletého dobrodruha ještě nezapadá, i když se pomalu začíná dostávat za svůj zenit. Komedie Casanova v lázních (v originále Die Schwestern oder Casanova in Spa) se kontextu Schnitzlerova dramatického díla vymyká především formálně. Máme co činit s „Ein Lustspiel in Versen“. Postavy promlouvají ve verších: 10-11  slabičným nerýmovaným jambem, jen služebníčka Tita, práskaného amorka hry, odstiňuje Schnitzler „shakespearovsky“ prózou. Už pro první ostravské uvedení v roce 1994 překladatel Vojtěch Jestřáb po dohodě s režisérem Radovanem Lipusem převedl hru do prózy celou a zbavil ji rétoričnosti. I tak si řeč postav zachovala ráz salónní konverzace s půvabnými schnitzlerovskými bonmoty.

Casanova v lázních je hrou o různých podobách věrnosti. Téma „nevěry“ totiž Arthur Schnitzler nepojímá úzce pouze ve smyslu nevěry partnerské, ale snad každou stránkou své hry se ptá, co znamená „být věrný sám sobě“. Největším vývojem v tomto smyslu prochází vztah uprchlých milenců Aniny a Andrey - rezolutní prohlášení jsou vzápětí popírána. Nakolik známe svého partnera? Víme, s kým žijeme?

Casanova pak musí ve hře dostát především své pověsti. A Schnitzler od začátku naznačuje, že čtyřicetiletý dobrodruh s ní pomalu začíná mít potíže. V Pamětech se dočteme, že právě v tomhle věku si Casanova musel přiznat, že stárne - ženy už zřídkakdy upoutal jeho zjev, jeho mladší sokové k němu začínali ztrácet respekt. Hned v úvodním dialogu se dozvíme, že včera neměl štěstí v kartách,  jen o něco málo později nás Flaminie zpraví o tom, že Casanova dostal před třemi dny košem od tanečnice Terezy. Schnitzler si pohrává s naším očekáváním. To že má být onen slavný svůdce? Jeden nezdar za druhým?

Neztratit tvář, udržet budované zdání, na kterém je přímo závislá moje existence, to je velké téma společné všem postavám Schnitzlerovy komedie. A je taky vděčným materiálem pro herce, kteří mohou pobavenému divákovi ukázat, že pod krajkami dobových kostýmů jsou živí lidé, kteří se od Casanovových  (ani Schnitzlerových) časů tolik nezměnili.

 

Hrají: Kamil Halbich, Jan Meduna, j.h., Eva Leimbergrová, Klára Cibulková, Luboš P. Veselý, Stanislav Šárský, Jan Hofman, j.h. a Natálie Řehořová, j.h.

Překlad: Vojtěch Jestřáb

režie: Radovan Lipus

scéna: David Bazika

kostýmy: Eva Kotková

hudba: Pavel Helebrand

dramaturgie: Renata Venclová.

 

ROZHOVOR S REŽISÉREM RADOVANEM LIPUSEM

Casanovu v lázníchjsi uvedl v polovině 90. let v Ostravě v české premiéře. Kdo ji vlastně tehdy objevil?

Je to pradávno, už víc než deset let… Když jsme si s tehdejšími dramaturgy činohry Národního divadla moravskoslezského – tehdy začínající Věrou Maškovou a zkušeným doyenem Vojtěchem Kabeláčem povídali o našem společném oblíbenci  Arthuru Schnitzlerovi, padla zmínka o jedné z mnoha jeho česky dosud neuvedených her – Sestry aneb Casanova ve Spa. Protože nás text velice lákal svou zápletkou, dobovou atmosférou a především výtečnými hereckými příležitostmi, oslovili jsme – dnes již bohužel zesnulého – brněnského básníka, spisovatele, rusistu a germanistu Vojtěcha Jestřába, který hru přeložil a převedl ji po dohodě s námi z původně veršované formy do prózy. Uvedli jsme ji pod názvem Casanova aneb Sestry a s dosti příznivým ohlasem hráli několik sezon.

Proč ses ke hře vrátil se souborem ŠD? Zpravidla nerežíruješ jeden titul několikrát..

Vracet se k již jednou inscenovanému titulu skutečně není můj oblíbený styl, s Casanovou jsem se však té pošetilosti vědomě a rád dopustil. Domnívám se, že je to text vybízející ke hraní. K herecké práci. Postavy jsou mnohoznačné, procházejí zajímavou zkouškou. Co je to věrnost? Čest? Přísaha? Platí ta slova ještě vůbec nebo jsou už pouze vyprázdněná a směšná?

Schnitzler nám navíc tyto otázky klade formou dobové kostýmní komedie. Už při práci na Turgeněvově  Měsíci na vsi mě napadlo, že by se mohl soubor Švandova divadla potkat i s takovýmto textem. Po čase zase opět s kordy, parukami, historickým kostýmem. Myslím, že jak pro herce, tak i pro diváky by tento typ komedie mohl snad být vítaným doplněním zajímavého aktuálního repertoáru.

Celá hra se uděje v jednom hostinském pokoji beze změny prostředí, přesto (nebo možná právě proto) je scénické řešení velmi důležité. Koho jsi přizval ke spolupráci a k čemu jste dospěli?

Ten příběh je v mnoha směrech klamný. Pracuje s iluzí, omylem, falešným dojmem. Prostředí pokoje proslulého hostince v lázeňském městě je – dle autorských poznámek – výrazně přepychové (což zní pro divadlo provokativně v současné době hospodářské krize a finančních úspor…). Stejně tak některé postavy se vydávají za šlechtice – ostatně jako skutečný historický Casanova za rytíře de Seignalt. Hostinský pokoj, který jsme stvořili s mým dlouholetým scénografem Davidem Bazikou, je tedy zároveň dějištěm, zkumavkou, mramorovým kotcem, privátním zázemím i veřejnou scénou. A za oknem je zahrada a svět… Kostýmy zachovávají dobovou siluetu bez popisných detailů, v záměrně limitované barevnosti. Jejich autorkou je Eva Kotková, která „oblékla“ také již zmíněný Turgeněvův Měsíc na vsi.

Co všechno od Schnitzlera jsi už režíroval? Je ještě nějaká jeho hra, na kterou dlouhodobě pomýšlíš, kterou bys rád dělal?

Vídeňský skeptik, bonviván a přesný analytik Artur Schnitzler je jedním z autorů mého srdce. Nejraději bych postupně inscenoval všechny jeho na pohled nenápadné a nezávazné, přesto však zneklidňující a relativizující texty. Už na DAMU jsem se setkal s jeho Udatným Kasiánem, pak v Řeznické s dramatizací povídky Poručík Gustík. V Činoherním klubu jsem asistoval při inscenaci Utrpení mladého Medarda a v Ostravě uvedl v českých premiérách právě Casanovu a poté Mezihru. A ještě tolik skvělých textů zbývá… Na to je jeden život málo.

 

REŽISÉROVO VYZNÁNÍ AUTOROVI

„Arthur Schnitzler? Vědoucí lékař vídeňského stesku. Dobře znal světla premiér i pogrom bez potlesku. Diagnostik emocí víc než minuciozní. Mnohá láska u něj v poledne dychtivě vzplane a o půlnoci trapně do ztracena dozní. Autor můj dávno milený, ctěný i  čtený. Od půlky osmdesátých let jsem do něj zapeklitě zapletený. Udatný Kasián s Vlado Štanclem ještě na DAMU. Poručík Gustík v Řeznické. Zraněná ješitnost lampasáka, která mu nedá víc, než umolousaně bloudit noční Vídní. Anatol. Medardus. Profesor Bernhardi. Všichni jsme velkolepí, nicotní i bídní. Slečna Elsa  stůl osamoceně prostírá. Casanova se vrací z lázní do vlasti. Cestou do šíra - umírat. Arthur Schnitzler – vídeňský melancholik s dokořán otevřenýma očima. Před ním celá nekonečná lidská duše – neznámá pevnina.“

 

ROZHOVOR S HOSTUJÍCÍM JANEM MEDUNOU

         Narodil se v Praze v herecké rodině v roce 1982. O divadlo se začal zajímat nejprve jako člen Dětského divadelního studia na Smíchově. Po maturitě na gymnáziu Na Pražačce se přihlásil ke studiu herectví na činoherní katedře pražské DAMU, kde absolvoval v roce 2006. Stálé angažmá nemá, v současné době hostuje například v Činoherním klubu (Nebezpečné vztahy), v Divadle ABC (Šakalí léta, Pan Kaplan má třídu rád a Gogolovi Hráči), ve Viole (povídky Woodyho Allena), ve Studiu DVA (Madame Melville), se sdružením Transteatral (Konec masopustu) v Divadle DISK.  Věnuje se taky pohybovému divadlu se skupinou Veselé skoky a s choreografkou a tanečnicí Adélou Stodolovou. Vedle činoherního a pohybového divadla hraje na trubku.

 Proč nejste někde v angažmá?

Dostal jsem několik nabídek k angažmá, ale přišly v době, kdy jsem už měl jisté závazky. Musel bych se nejspíš vzdát některých projektů, věnuju se i tanečnímu nebo pohybovému divadlu, a účast na nich mě (myslím si) může rozvíjet víc než upevňování pozice ve stálém angažmá v jednom souboru. Život na volné noze je samozřejmě příjemný také v tom, že je člověk svobodný a může si vybírat práci, která pro něj bude mít opravdu smysl. Na druhou stranu bych měl ale říct, že nejsem moc vybíravý: z nabídek, které jsem po škole dostal, jsem odmítnul jen jednu a to z časových důvodů.

Pracoval jste už někdy s někým z obsazení Casanovy?

S Evou Leimbergerovou jsme spolužáci z DAMU, s Kamilem Halbichem a Lubošem Veselým jsem zkoušel komedii dell´arte Bomby prachy, láska. S Klárou Cibulkovou jsem nikdy nehrál a přiznám se, že to byl můj sen, protože ještě jako člen Dětského divadelního studia jsem hrozně obdivoval soubor CD 94, kde taky hrála. Chodil jsem na ně na gymnáziu pilně do Celetné a strašně jsem chtěl dělat jednou něco podobného. Možná že to byl jeden z důležitých zážitků, které mě přivedly k myšlence přihlásit se na DAMU na herectví.

Natočil jste svůj první film, Tobruk v režii Václava Marhoula. Změnil Vám nějak herecký život? Co Vám přinesl?

Herecký život mi to, myslím, nezměnilo, spíš v tom osobním životě jsem se stal trochu otužilejší. Vím, že kdybych se dostal do určitých krajních situací, dovedl bych si se sebou asi líp poradit, než před natáčením. Nebyl jsem na vojně, takže jsem si zkrácený výcvik odbyl při přípravném kurzu před natáčením a byla to výborná terapie, jak nebrat fatálně vážně různé malichernosti – jako, že mi třeba dneska nešla zkouška, jak bych čekal. Tam jsem se naučil, že někdy je potřeba zkrátka přežít nějak ten jeden den a pokračovat dál. Škoda jenom, že to člověk celkem rychle zapomíná, tuhle jsem si říkal, že bych si to rád zase oživil a někam „na vojnu“ bych klidně zase šel.

Znal jste práci Radovana Lipuse?

Wildeův Ideální manžel, kterého režíroval, se hraje v Městských divadlech už přes deset let, viděl jsem Arkádii v Národním divadle, která se mi moc líbila, a ve Švandově divadle jsem viděl Maškarádu. Osoba Radovana Lipuse pro mě rozhodně byla příslibem zajímavé práce, chtěl jsem se s ním setkat. Získal jsem o něm představu, že je to jeden z mála režisérů, kteří dělají divadlo ještě tak nějak poctivě divadelně, Mirek Hanuš říká, že je to ještě takový „obrozenec“ divadla.

Jak blízký je Vám charakter Schnitzlerova milovníka Andrey Bassiho, kterého hrajete v Casanovovi? Je to žárlivec výbušné povahy, v lásce majetnický a po značnou část hry přesvědčený, že v životě nebude dělat kompromisy. Jste podobného založení?

Přistoupit na jeho jednání mi zpočátku dělalo problém, já jsem spíš stydlivej. Ale po takovém lehkém „oťukávání“ mu pomalu začínám přicházet na chuť.

Máte rád historické dobové hry? Co říkáte tomu, že se Casanova odehrává v 18. století?

Já poslouchám se zájmem všechny podrobnosti týkající se historických postav a doby, ve které se Schnitzlerova hra děje, ale myslím, že pro samotnou práci to nakonec není to nejpodstatnější. Když si odmyslím kostýmy a dobovou konvenci, tak lidi jsou pořád stejní a pořád s nimi lomcují stejné city – tehdy jako dnes.

Ptala se Renata Venclová, dramaturgyně inscenace Casanova v lázních

 

 

 

Facebook