Víš přece, že neslyším, když teče voda

Tři příběhy (Poznání šokem, Stopy holubic, Já jsem Herbert), které nám autor líčí, jsou velice směšné, ale velice lidské. V jistých obměnách mohou potkat každého z nás. První z nich - to je zdrcující touha uplatnit se, zviditelnit se, dosáhnout úspěchu stůj co stůj; druhá je o tom, jak veškeré vžité představy o "posvátném svazku manželském" mizí, jakmile více než zralému muži přeběhne přes cestu půvabné mládí; a konečně třetí - dialog starých manželů, jimž se vzpomínky na minulý život a lidé, s nimiž měli co dělat, pletou až k absurditě. Všechny ty postavy pojednal autor s bujarým humorem, ale současně s láskou; smějeme se jim, ale nevysmíváme, protože nás současně dojímají a cítíme k nim sympatii - mnozí možná i empatii.

O čem pojednávají jednotlivé příběhy?

V prvním - Poznání šokem - řeší ředitel divadla (Petr Nárožný) s avantgarním autorem (Jiří Ptáčník) v době vzniku hry (1967) choulostivý záměr uvést na scénu nahatého chlapa. Ředitel chce dokázat, že nenajdou herce, který by si takovou roli chtěl zahrát, ale připlete se do toho ke všemu odhodlaný šmírák a aby dostal šanci, je ochoten udělat cokoli (Václav Vydra).

Ve druhém - Stopy holubic - řeší unavený manželský pár (Jana Brejchová a Jiří Ptáčník) s prodavačem nábytku (Václav Vydra) problém odděleného lože, dokud se k tomu nenachomýtne mladá samička (Dana Morávková), která zatím touží po loži společném.

Poslední - Já jsem Herbert - je divácky vděčným zážitkem: dialog věkem již popleteného páru, zapomínajícího nejenom co řekli před okamžikem, ale přimíchávajícího do rozhovoru jména a milenecké historky, které prožili s někým jiným. Publikum získávají bezprostředností okouzlující Květa Fialová a explukovnicky zdravě natvrdlý Petr Nárožný.