Respect Plus 10: Tartit

Tartit /Mali/ - 17. 2. 2010 /st/, 19:30, Palác Akropolis

  Nejautentičtější průkopníci pouštního blues, kteří inspirovali Tinariwen i Ali Farka Toreho. Nic nevystihuje lépe skupiny kterou tvoří pět žen a čtyři muži etnika Tuaregů z oblasti Timbuktu v Mali.

“Úžasné!” – Robert Plant, když viděl Tartit na Festivalu v poušti v Mali 2003. Na rozdíl od svých krajanů Tinariwen hrají Tartit tichou, hypnotickou transovní hudbu; ženy sedí, zpívají a hrají rytmické cykly na bubny tinde, zatímco muži je doprovázejí na akustické loutny či elektrickou kytaru. Zpěvačky se připojí éterickými výkřiky i tancem. Hudba této přes patnáct let existující skupiny je autentickou předlohou pouštního blues i stylu geniálního afrického kytaristy Ali Farka Toureho. Poslední album Tartit, nazvané Abacabok se točilo v mobilním studiu uprostřed pouště s hostujícím Afelem Bocoumem, jehož Ali Farka Toure označil za svého nástupce. Hudba Tartit má i sociální poselství: u Tuaregů mají ženy na rozdíl od zbytku islámského světa plnou rovnoprávnost, vybírají si manžely, mohou se s nimi rozvádět, mají odhalené tváře, zatímco muži nosí roušku.

Tuaregové v historii vynikali jako obchodníci i zdatní válečníci, a jako vůdcové karavan zajišťovali obchod mezi subsaharskou a severní Afrikou. Vlastí těchto nomádů kočujících v extrémních podmínkách byl tedy obrovský prostor, vymezený městy jako Marrakeš, Timbuktu a dalšími "pouštními" terminály či oazami. Když byla v 60. letech Sahara rozdělena mezi nově vzniklé nezávislé státy Mali, Alžír, Niger, Libyi a Burkinu Faso, Tuaregové se stali cizinci na svém vlastním historickém území, a v době ozbrojených konfliktů s malijskou armádou se nedobrovolně ocitali v uprchlických táborech. Právě v tomto traumatizujícím prostředí vznikli Tartit i Tinariwen. V případě Tartit měl ale nedobrovolný pobyt v táboře pozitivní efekt - umožnil setkání mezi geograficky značně vzdálenými větvemi. Tato inspirativní zkušenost se promítla i do názvu původně dvacetičlenné skupiny: slovo tartit znamená svazek, shledání, pouto. Podobně jako Tinariwen se i ženy z Tartit rozhodly zviditelňovat svoji kulturu hudbou, a založili asociaci podpořenou OSN.

Podle hudby obě skupiny snadno rozeznáte: na rozdíl od "pouštních bluesmanů" Tinariwen používají Tartit strunné nástroje daleko méně, ve zvuku převažuje zpěv, tichá a gradující ženská zvolání a odpovědi, které vytvářejí magický, k transu směřující zvukové cykly. Výkřiky střídá rytmicky sofistikované tleskání a perkuse. Většina nástrojů je typická právě pro Tuaregy a souvisí s jejich kočovným životem.

Číši připomínající buben tinde, na který hrají výlučně ženy, je vlastně dřevěný hmoždíř na výrobu mouky, potažený kozí kůží, jednostrunné housle imzad jsou z vysušené tykve. Většinu nástrojů lze snadno změnit zpět na kuchyňské náčiní, takže nároky na transport - pro poutní nomády životně důležité - jsou minimální.

Pokud se v některých novějších skladbách objeví elektrická kytara, dochází k tomu ve velmi střídmé, přitom silně působivé formě. Kytarista Mohamed Issa Ag Oumar s nástrojem zachází podobně, jako dnes už nežijící Ali Farka Toure. Ten se ostatně nikdy netajil tím, že jeho úsečné, ostře řezané kytarové fráze mají původ v lakonických melodiích louten Tuaregů.

Otázky

Pravidla